Monika Žabková:
Autor článku Monika Žabková.
4 etapový Double/Short Veřovice 12. - 14. 6. 2009
Utíkám do schodů a cestou narážím na pytle granulí různých značek, ať už od Dastyho, který je tady na výcviku, až po granule Quaye, který přijede až po závodě. Rychle beru extra velký batoh a vyrážím na vlak. V první chvíli se mi zdá všechno v pořádku, ale když dojedeme k nádraží, tak opět poznávám, že majitelé s nevychovaným psem zažívají opravdu krušné chvíle, děkuji za Ange a její vychování. Dasty se všude cpe, chvíli neposedí, takže i koupení jízdenek je problémem, nakonec jsem prudce vytažena do schodů, protože Dasty vidí jiného psa. Brzdím o zábradlí a naštěstí se vydávám na opačné nástupiště než malý černý psík. Ange nastupuje pěkně, ale Dastyho tahám za ohlávku a stejně nic... Napodruhé už to vyšlo. Batoh už váží asi dvacet kilo.. Nakonec sedíme na místě pro kola, odkud nás brzy vyhodí zástup pěti cyklistů. Při přestupu se na nás navalí třicet dětí ze dvou tříd jakési základní školy ve věku do jedenácti let a zkoušejí socializaci obou psů, naštěstí všechno jde hladce J
Počasí na místě není zrovna ukázkové, po obloze plují tmavé mraky, ale zatím neprší, čeká nás cesta do našeho základního tábora. Tam už čeká nejmladší účastnice Kačka (12), pak vidím Adélu a Romana. Vybaluji si věci do stanu (když ještě nečekám, že mě počasí zažene do penzionu) a jdeme si projít
Ještě se dvěma účastnicemi se jdeme ubytovat do nedalekého krásného penzionu, kde nás pustí i se psy, jdu do vlastního pokoje, kde pokládám batoh, vedle kterého se usazuje Ange a začíná ho před Dastym ochraňovat, tak ji přemístím na druhý konec místnosti a vybaluji si věci. Nasazujeme postroje a vracíme se zpět.
Přichází start závodu: startujeme každých 30s - máme č. 3. Po odstartování se snažím psy uklidnit, ale moc se mi to nedaří. Ange zabere jak je zvyklá a Dasty se na(ne)štěstí nechá strhnout také a tak brzdím, chytám se vysoké trávy a marně zarývám nohy do země. Nic nepomáhá a já skáču jako kamzík z kopce a rychle kontroluji hrbolky, abych si nevyvrtla kotník. Zatáčku přebíhám o
Nebe se rozjasnilo, tak se můžeme podívat na pěkný západ slunce. Po chvilce u ohně jdu raději spát. Jako kdybych věděla, co mě čeká…
Roztahuji si spacák na zemi v pokoji, protože nechci riskovat, že bych psy musela v noci shazovat z postele a že bych musela řešit nějaké noční rozepře, když by si Dasty opět vzpomněl, že je „pes“, což tedy Ange moc neuznává. Krmím a pak jdeme spát. Ležím a Dasty až do tří hodin obchází Ange, než konečně pochopí, že nic nebude a konečně můžeme všichni pořádně usnout.
Ráno se probouzím o 20 minut později než jsem prvně předpokládala a dokonce i později, než předpokládal můj budík. Ale i tak zvládáme. Posnídám, probudím ještě spícího Dastyho, venčím, sbalím věci a jdeme na start. Mezitím je venku pěkná zima, něco okolo
Zajdu si na jídlo, abych doplnila síly, bavíme se s ostatními a psům házím na louce balónky. Nakonec si musím všechno sbalit a jedu domů. S Dastym už nechci stanovat na kopci a další den z něj
Cesta vlakem už probíhá naprosto klidně, pesani spinkají. Lidé si k nám přisedávají a zase odcházejí, ale já si myslím, že psi si toho vůbec nevšimli. Na prázdném nádraží, když jsme čekali na trolejbus, Ange celou naši smečku nebojácně bránila, když se nebezpečně přibližoval nějaký pán, který si chtěl za každou cenu povídat. Za hranici
Doma dostali všichni jídlo a rychle ulehali na svá místečka. A byla to první noc, kdy Dasty nevyl a snědl všechny gralulky J Prostě – spokojený pes.
Chtěla bych poděkovat Romanovi i Adél za skvělé dny. I když jsem nezůstala na celý závod, tak si odnáším pěkné zážitky. Brzy se uvidíme na dalším závodě!